Kapitoly z historie 33
V roce 1949 byly celostátně omezeny celozávodní dovolené. Naší firmě byla povolena hromadná dovolená až po schválení Severočeskými energetickými závody, a to pod podmínkou, že uvnitř závodu bude ustavena technická a administrativní služba, která bude průběžně zajišťovat příjem a expedici zboží a udržovat komunikaci s nadřízenými orgány.
Byla dokončena likvidace slévárny ve varnsdorfském “B” závodě se snahou o převedení většiny pracovníků do slévárny Rumburk. Záměr se však nezdařil, protože většina pracovníků včetně svých vedoucích a mistrů přešla k firmě Zimmer a dědicové ve Varnsdorfu. Počet zaměstnanců v těchto dvou závodech v té době činil 717 zaměstnanců, z nichž 536 pracovalo v Rumburských strojírnách převzatých od firmy Thiele a 145 ve slévárně Rumburk.
Do roku 1949 se rovněž dostaneme, pokud bychom hledali kořeny “sociálního soutěžení”. Posláním a očekávaným výsledkem soutěží mělo být zvyšování produktivity práce, osobních výkonů, zlepšování organizačních a pracovních postupů a odstraňování výrobních a provozních nedostatků.
Minimální požadavky na soutěžící jednotlivce a kolektivy byly tyto: alespoň o 15% překračovat stanovené časové normy v mechanických dílnách a slévárně, a i ty neustále snižovat; mít méně než 6% zameškaných omluvených pracovních hodin a žádnou hodinu neomluvenou za celé soutěžní období; nepřekračovat stanovené procento zmetků.
Každý soutěžící se musel "jevit" jako nadprůměrný pracovník výborného chování a pro své okolí se měl stát příkladem hodným následování. To byly pouze základní požadavky pro přijetí jednotlivce či kolektivu do soutěže. Dalšími kritérii pak byly snížení spotřeby nářadí a měřidel, množství podaných zlepšovacích námětů atd. Docílené výsledky byly vyhodnocovány bodově, a podle počtu dosažených bodů byly určováni vítězové a další pořadí.
V roce 1949 bylo z firmy vyexpedováno celkem 145 strojů. Těžištěm výroby byly typy H 63 a H 100, kterých bylo dohromady vyrobeno 143 kusy. Typ HBN 130 byl vyroben a vyexpedován pouze 1 kus, a to do Švýcarska.
Největším odběratelem bylo tuzemsko, které odebralo celkem 54 strojů, Sovětský svaz 20, Maďarsko a Švédsko po 16 strojích, Rakousko 7, Argentina 5 strojů atd. Vodorovné vyvrtávačky se tenkrát vyvezly celkem do 15 zemí a nechyběly ani takové země jako Austrálie, Indie, Portugalsko a další vzdálené krajiny.
